Jdi na obsah Jdi na menu
 


Důvěra ve spásu zemřelých

  Snadno se doufá ve spásu zemřelého, když víme, že žil ctnostně, nebo, že měl alespoň dost času smířit se s Pánem Bohem a posilnit se prostředky milosti svatého náboženství před svou smrtí. Ale jsou případy, bohužel velmi četné, kdy člověk prožil svůj život ve službě těla a světa, o Boha a svou duši se nestaral a bez přípravy, bez známek lítosti, někdy náhle se musí odebrat na věčnost..Jsou i případy dobrovolné sebevraždy. - Co říct o smrti, která nastane za tak nepříznivých okolností? Je možno i tehdy doufat ve spásu takových nešťastníků_ - Odpovídám: Byť byly příznaky dobré smrti sebe nepatrnější a pochybnější, přece nikdy naprosto nezjistíme a nesmíme tedy tvrdit, že byla šťastná smrt v takových případech nemožná. Nikdo nemá právo odsoudit mrtvého. Jen Pán soudí.. Proto má křesťan i v případech na pohled beznadějných ponořit všechnu svou úzkost do moře nekonečného Božího milosrdenství. Bůh sám hledal svou mocnou milostí sebezatvrzelejšího hříšníka až do jeho posledního dechu, ba snad ještě dále, dokud byla duše dost málo připoutána k tělu. Dominik Soto praví :-Je pro mne naprosto jistou pravdou a věřím, že toto přesvědčení se mnou sdílejí všichni svatí učitelé, že totiž žádný člověk nebyl od Boha opuštěn v tomto smrtelném životě.- Je to učení sv. Augustina, který tvrdí, že ani duchovnězaslepení nejsou úplně zbaveni božského světla milosti, proto, že i ti největší nevěrci mají doufat v Boží milosrdenství. V obrácení ďábla doufat nelze, ale nesmíme zoufat nad záchranou žádného člověka, dokud dýchá. Nikdo nehřešil tolik, že by mu to Bůh nemohl odpustit. Potvrzuje to sám Spasitel ve zjevení svaté Mechtildě: Když se modlila o záchranu jedné duše a měla obavu o její spásu, Pán jí pravil: -Kdo je moudrý, neodhodí zlato, které získal s velikou námahou a které je mu velmi drahé. Ani já na věky neopustím ty, které mi doporučuješ a které jsem posvětil svou lidskou přirozeností a oživil svým Duchem ve svatém křtu. Bůh sice nečiní zázrak vždy, aby zachránil duši, ale přece zřídka omezí svou pomoc pouze na to, že dá duši jen dostatečnou milost. Má to být pro nás výstrahou, abychom nezanedbávali s rouhavou opovážlivostí a bezstarostnou lehkomyslností záležitost své spásy a nepokračovali ve svém nekajícím životě až do smrti, spoléhajíc na to, že nás Bůh v poslední chvíli zachrání. Tím bychom vyzývali hříšně Boha, aby učinil pro nás zázrak.

Kde však není toto úmyslné spoléhání na Boží milosrdenství, tam můžeme vždy doufat v záchranu hříšníka. V každý okamžik, dokud je duše v těle, je Bůh ochoten přijmout opět kajícího hříšníka ve svou milost. Kdo by o tom pochyboval, podezřívá Ducha svatého i Spasitele ze lži. Jeremiáš praví: - Nemá konce jeho milosrdenství. Nezavrhuje na věky Hospodin. Ano, zavrhne-li koho, smiluje se zase podle množství svého milosrdenství. Vždyť neponižuje pro svou rozkoš, nezavrhuje člověka (Thr.3). Isaiáš: Nalomené třtiny nedolomí a doutnající knot neuhasí (42,3). Ezechiel: Jako, že živ jsem já, praví Pán Bůh, nechci smrt bezbožného, ale aby se obrátil bezbožný od své cesty a byl živ. Vidíme projevy lásky božského Spasitele ke hříšníkům v době jeho pozemského života a žasneme nad nimi. Přijímá hříšníky jako otec ztraceného syna, jde za nimi jako pastýř za ztracenou ovcí, hledá je jako chudá žena ztracený peníz, snáší a trpí je jako hospodář neplodný fíkovník, promíjí jim jejich velký dluh na pouhou prosbu. Odpírá odsoudit cizoložnou ženu, veřejnou hříšnici veřejně zprošťuje hříchů, omlouvá své křižovatele a rouhače a prosí Otce, aby jim odpustil a sám láskyplně a dokonale odpouští kajícímu lotrovi jeho hříchy. I když nešťastný konec lotra po levici protestuje proti nesmyslné troufalosti, která by chtěla přisoudit všem hříšníkům bez výjimky vyhlídky na dobrou smrt, je přece nutno věřit a s naprostou důvěrou očekávat, že Spasitel má dnes stejnou lásku k hříšníkům, jakou projevoval za svého pozemského života, že je s toutéž horlivostí hledá jako ztracené ovce, že stejně žízní po jejich spáse jako tehdy na kříži. Vždyť také proto bez přestání obnovuje ve mši svaté své utrpení a svou smrt, aby se hlavně za hříšníky obětoval a doporučoval umírající Otcovu milosrdenství.

Výroky Písma svatého a celý život Páně nám svědčí o jeho lásce k lidským duším, převyšující každé naše poznání. Totéž potvrzují i soukromá zjevení Spasitelova vyvoleným duším, jako sv. Brigitě, Kateřině Sienské, Gertrudě,Mechtildě aj. Když se sv. Mechtilda rozhorlovala nad zatvrzelostí jakéhosi hříšníka, za něhož se dlouho modlila, slyšela v duši prosebný hlas:-Ó moje vyvolená, měj přece soucit s ubohými hříšníky a modli se za ně mnoho, vždyť jsem je tak draze vykoupil a tak shovívavě čekám a horoucně toužím, aby se ke mně obrátili. Viz, jako jsem se jednou obětoval na oltáři kříže, tak stojím i nyní ještě s týmž žárem lásky ke hříšníkům před Bohem, svým Otcem, protože je mým nejvřelejším přáním, aby se hříšník obrátil pravým pokáním ke mně a byl živ. Nikdo není tak velikým hříšníkem, abych mu, bude-li činit opravdu pokání, jeho hříchy úplně neodpustil a nenaklonil k němu své srdce právě s tak velikou laskavostí a sladkostí, jako by byl nikdy nezhřešil.- Rovněž vzpomínka na PANNU MARII, Matku Boží, Matku milosrdenství, útočiště hříšníků, nám dodává důvěru, že se stane pro záchranu hříšníka v poslední hodině vše, aby se obrátil a spasil. Jako spolupůsobila tak význačnou měrou při vykoupení lidstva za svého života, tak má i velký podíl na záchraně duší vykoupených. Její nejvyšší starostí je, aby drahocenná krev Jejího Syna nebyla na nikom zmařena. Její mateřské srdce se ujímá s obzvláštní účastí umírajících hříšníků, protože jsou v největším nebezpečí záhuby. Celý svět ji prosí: Pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Maria nezklame. Sama řekla svaté Brigitě:- Ať člověk zhřešil sebevíc, jakmile se uchýlí do mé ochrany s celým srdcem, s opravdovou láskou a upřímným úmyslem, že se obrátí, jsem ochotna ho přijmout. Ani se nedívám na to, kolik zhřešil, nýbrž jen s jakým smýšlením se ke mně vrací. Byť byl hříšník sebe více opovrženíhodný a sebe více poskvrněný, neštítím se dotýkat se jeho ran a hojit je, neboť se nazývám a jsem opravdu matka milosrdenství." Nebeský Otec vkládá svaté Kateřině Sienské do úst velmi útěchyplná slova o blahoslavené Panně: "Abych prokázal náležitou úctu Slovu, které se stalo člověkem, propůjčil jsem ve své dobrotě Marii, jeho Matce, moc, aby vyrvala pekelnému nepříteli každého hříšníka, který ji upřímně uctívá a uteče se do Její ochrany." - Pomyslíme-li na tak velikou moc a dobrotivost své drahé nebeské Matky, nemáme nikdy zoufat nad spásou svých drahých zesnulých. Výmluvný příklad o tom dává zaručená událost ze života proslulého Žida, Hermanna Coena, který se obrátil na katolickou víru s pomocí blahoslavenné Panny a stal se knězem. Nejvíce ho rmoutilo, že jeho matka vzdorovala všem jeho prosbám, domluvám a modlitbám, které vysílal za její obrácení. Když se dozvěděl, že matka zemřela, aniž dala nějaké vnější znamení lítosti, aniž přijala svatý křest, truchlil pro ni a nenalézal ve svém zármutku ani útěchu ani pokoj. Psal o tom svatému faráři z Arsu. Ten mu odpověděl:"Mějte důvěru, obdržíte o svátku Neposkvrněného Početí dopis, který Vám bude zdrojem veliké útěchy." Delší dobu nic nepřicházelo a P.Hermann pomalu zapomínal na slova svatého faráře. Tu právě 8.prosince 1850, 6let po matčině smrti, mu byl doručen list od jakési řeholnice z Londýna, jemu naprosto neznámé. Píše mu, že po jednom svatém přijímání učinil jí Pán Ježíš zvláštní sdělení o smrti jeho matky. Líčí je takto: "Dobrý Ježíš osvítil mne božským světlem a dal mi poznat, co se stalo při smrti Vaší matky. Když měla Vaše matka už naposledy vydechnout, když se zdálo, že je úplně beze smyslů a mrtvá, Panna Maria předstoupila před svého Syna, vrhla se Mu k nohám a pravila: Milost, smilování můj Synu, pro tuto duši, která má zemřít! Ještě okamžik a bude ztracena, ztracena pro celou věčnost. Učiň pro matku mého služebníka Heřmana, co by sis přál, aby učinil on pro mne, tvou Matku, kdybych byla na jejím místě a ty na jeho. Duše jeho matky je jeho největším pokladem. Tisíckrát mi ji zasvětil, doporučil ji péči a něžnosti mého srdce. Jak bych měladopustit, aby zahynula? Ne, nikdy! Ta duše patří mně! Já ji chci, já ji reklamuji jako své dědictví, jako cenu tvé krve a mých bolestí u paty kříže." Ještě nedokončila Prosebnice svou řeč, když vyšlehla silná a mocná milost ze zdroje všech milostí, ze Srdce nsšeho Pána a osvítila duši ubohé umírající, dala jí okamžitě zvítězit nad jejím zarytým odporem. Ihned se obrátila s láskyplnou důvěrou k tomu, jehož milosrdenství ji sledovalo až do náruče smrti a zvolala:"Ó Ježíši, Bože křesťanů, jemuž se klaní můj syn, věřím v tebe, doufám v tebe, měj se mnou slitování!" V tomto výkřiku, který postřehl jedině Bůh a jenž vyšel z hloubi srdce umírající matky, byla zahrnuta upřímná lítost nad zatvrzelostí i nad hříchy, touha po křtu i vůli přijmout jej a žít podle předpisů našeho svatého náboženství, kdyby se měla uzdravit. Tento projev víry a naděje v Ježíše byl posledním pocitem té duše. V okamžiku, když jej vysílala k trůnu Božího milosrdenství, uvolnila se pouta, jež pojila duši s tělem a ona se vrhla přímo k nohám toho, jenž se stal dříve jejím Spasitelem nežli Soudcem.- Když mi to Pán oznámil, doložil: Řekni Heřmanovi, že to je právě ona útěcha, kterou chci odměnit jeho bolesti, ať blahoslaví a učí blahoslavit všude dobré srdce mé Matky a její moc nad mým srdcem.- Doporučujme stále sebe i své drahé, hlavně umírající, milosrdenství Matky Boží a budeme klidni o svou i jejich spásu. Nebylo slýcháno, aby koho opustila!

 

Z "Na dušičky vzpomínejme" Msdre Josef Bouzek, Dům milosrdenství Vincentinum.