Zármutek nad zemřelými
Svaté svátosti umírajících očistí duši člověka a vyzbrojí ji k poslednímu zápasu a připraví na cestu do věčnosti. Ale je ještě jeden prostředek, velmi účinný, který dovrší obrodu duše, vyrovná nedostatky celého života a usmíří dokonale Pána Boha: když totiž člověk přijme smrt s úplnou odevzdaností do vůle Boží... Kdo přinese ochotně svůj život v oběť Pánu života a smrti, kdo snáší odevzdaně všechny bolesti, které bývají posly smrti, smí mnoho doufat od Pána Boha. Žádné osení neroste tak rychle a nepřináší tak bohatou úrodu, jako to, které zavlažily krůpěje smrtelného potu a slzy kalících se očí a které uzrálo v žáru posledních bolestí. Milosrdenství Boží nerozsívalo nikdy tak plnýma rukama své milosti, jako v poslední hodině. Proto nemáme oloupit umírajícího ani o jeden okamžik tak drahocenný, který mu Bůh poskytuje ke spáse a máme ho ze všech sil podporovat, aby využil posledních chvil milosti co nejsvědomitěji. Máme se modlit nejen za něho, ale i s ním a přeříkávat mu zbožné myšlenky, hlavně střelné modlitby. . Nemusí ani mluvit, stačí, když nás v duchu sleduje. Kolik časných trestů si může smýt, jakou láskou se roznítit! Je nekřesťanské, nelidské, kruté, když přítomní rozrušují umírajícího výbuchy divoké bolesti, nebo ho konejší, jako by ještě nebylo nebezpečí smrti. Špatně se jim za to na věčnosti poděkuje! Na pláč je čas, až dobojuje svůj boj. V posledních okamžicích máme myslit na umírajícího a snažit se ho zachránit. Je nemilosrdným sobectvím, když se dáme do hořkého pláče a křiku a tak ztrpčíme umírajícímu jeho odchod. Odvedeme jeho pozornost od jeho vlastního osudu a nutíme ho, aby myslil na nás. Jak nás bude blažit v naší bolesti myšlenka, že jsme udělali všechno, abychom svému umírajícímu zajistili nejen věčný život, ale i naději, že snad ani nebude potřebovat očistu, nebo aspoň, že nebude dlouho trvat. K tomu také velmi silně přispěje, jestliže přijmeme ztrátu milovaného pokorně a oddaně z rukou Božích a obětujeme ji za spásu jeho duše. Každý kříž přijatý z lásky k Bohu je záslužný, ale tento těžký kříž se může stát zdrojem požehnání pro nás i pro zesnulého. Nemíním tím říct, že nemáme pro něj plakat. Nikdy nebudeme moct zabránit své přirozenosti, aby necítila ztrátu těch, které jsme milovali. Náboženství nám přece nezakazuje slzy nad úmrtím našich drahých. Vždyť sám Spasitel posvětil a požehnal něžnou přátelskou lásku, když oplakal svého mrtvého přítele Lazara. Ale když jsme dali průchod svým slzám, postarejme se, aby toto vnější znamení našeho bolu bylo zmírněno, tak aby naše vzdechy nebyly spíše známkou rozhořčení než soucitu a něžnosti. Neplačme jako ti, kteří zapomínají, že jsme zde jen na cestě do věčnosti. Klaňme se tajným plánům Boží Prozřetelnosti a říkejme si často "Bože můj, buď pochválen, staň se vůle Tvá! Co může být rozumnějšího, než aby se nejsvětější vůle uskutečnila na těch, které milujeme? Věříme, že jsi dobrý Otec, že nás všechny miluješ víc, nežli milujeme sami sebe. Ty nejlépe víš, proč jsi dopustil náš zármutek a proč nám bereš drahou osobu.." Kdyby nám Bůh vzal i to, co je nám nejdražší, mělo by nám stačit, že máme Jeho - svého Boha! Není On vším? - Kdo má Boha, má všechno, Bůh sám postačí - říká svatá Terezie.
Svatý František Sal. píše: "Jistě největší touhou našich drahých,když se s námi loučili bylo, abychom se příliš dlouho nermoutili z toho, že nám byli vzati, ale abychom se z lásky k nim mírnili ve svém žalu. Nyní, když jsou buď už ve věčném štěstí nebo se na ně připravují očistou, přejí nám svatou útěchu a vzkazují nám, abychom oplakávali to, co je víc hodno pláče a zabývali se vznešenejšími věcmi a trvalými a ne pomíjejícími. -Neplačte-, zdá se nám, že říkají, -jděte raději tou cestou, která vás může zavést tam, kde už my jsme. Vězte, že do nebe jistě přijdete, když budete nést vlastní kříž, budete Boha milovat a sloužit Mu celým srdcem i ve smutku, odloučení, bolesti a slzách, který je váš život plný. Nebe je cílem všeho: je třeba k němu projít těmito zkouškami... Jelikož je známkou každého pravého přátelství, aby přítel splnil oprávněná přání přítele, chceme-li se zalíbit těmto milovaným duším, podrobme se Boží vůli, buďme zmužilí, oddejme se ve všem nekonečnému milosrdenství svého sladkého Vykupitele, Ježíše"
Ó, jak se nám v budoucím životě stane jasným, co je pro nás tady skryté a nepochopitelné! Tam budeme zpívat radostné, děkovné žalmy nad takovými událostmi, které nám zde způsobily tolik slz. Nechápeme, co je pravé dobro a co je pravé zlo. Kdyby Bůh dělal vždy jen to, co se nám líbí, zahubil by nás. Jsme křesťané, věřme lásce svého Boha.
Kdo alespoň jednou v životě se po svatém přijímání pomodlí Projev oddanosti do Boží vůle, který doporučil a obdařil odpustky svatý papež Pius X, získá plnomocné odpustky pro hodinu smrti, kdykoliv jej obnoví, získává odpustky částečné.
Podle "Na dušičky vzpomínejme" P.Josef Bouzek, kanovník vyšehradský