"...jestliže se neobrátíte, všichni podobně zahynete!"
Těmito slovy nás sám Syn Boží, Ježíš Kristus, nechce strašit, ale s nevýslovnou láskou varuje, protože nás chce zachránit pro věčný život. Ohromující skutečná událost, zde popsaná, je mimořádně důležitá. Originál byl napsán v němčině, ale je již přeložen do mnoha jazyků. Vikariát města Říma dal svolení k jeho zveřejnění. Jsou to strhující slova, promlouvající tónem života, jakým dnes žijí mnozí lidé. Bůh dopustil tuto událost, aby poodhalil závoj nejobávanějšího tajemství konce našeho života.
Dvě dívky, Klára a Anna, pracovaly v jednom obchodním podniku v NSR. Nevázaly je žádné zvlášť hluboké přátelské vztahy, ale spíše jen běžná zdvořilost. Denně pracovaly vedle sebe, a tak často mezi nimi docházelo k výměně názorů. Klára se projevila jako hluboce věřící. Cítila ve svědomí povinnost poučit a povzbudit Anku, kdykoliv se tato projevila ve víře povrchní a lhostejná. Strávily tak spolu nějaký čas. Anka se však zanedlouho vdala a odešla z podniku.
Koncem léta trávila Klára dovolenou na březích jezera Lago di Garde. Asi v polovině září dostala od matky dopis, v němž jí psala, že Anka se stala obětí autohavárie a zemřela. Tato zpráva ji velmi rozrušila, protože věděla, že přítelkyně žila bezbožně. Zemřela tak náhle a nečekaně...V jakém stavu se nachází její duše? Byla vůbec připravená předstoupit před Boha? Hned druhý den šla na mši svatou a obětovala za ni svaté přijímání. V noci však měla vidění. Mrtvá přítelkyně jí přišla oznámit: "Kláro, nemodli se za mne. Jsem na věky zavržená. Když ti to nyní oznamuji a šíře rozvedu, nemysli si, že to dělám z titulu přátelství. My zde už nemilujeme nikoho. Dělám to čistě jen z donucení. A dělám to jako projev té moci, která vždy chce jen zlo a přitom nechtíc činí dobro.
Věř, že i tebe bych chtěla vidět v tom stavu, do kterého jsem sama navždy vržená! Nepohoršuj se nad tímto úmyslem. My všichni zde tak smýšlíme. Naše vůle je utvrzená ve zlém, v tom, co vy skutečně nazýváte zlem. Pamatuješ si, jak jsme se před léty poznaly? Měla jsem tehdy 23 roků a tys byla v podniku už půl roku před mým příchodem. Pomohla jsi mi v některých obtížích a jako začátečnici jsi mi dala dobré rady. Ale co říkám - dobré? Tehdy jsem obdivovala a chválila tvou lásku k bližnímu. Ale stejně tvá láska pocházela z čiré koketnosti, jak se na ni dívám teď. My už zde neděkujeme za žádné dobro a nikomu!
Část mého mládí znáš. Určité mezery ti teď doplním. Co se týká mých rodičů, povím ti pravdu. Neměla jsem se raději ani narodit. Jejich spojení nyní chápu jako svoje neštěstí. Kdybych se teď mohla aspoň zničit a prchnout tak z těchto muk! Žádný požitek a rozkoš se nemůže přirovnat k tomu, s jakou bych se zřekla své existence! Já však musím existovat tak, jak jsem si to sama zavinila...Když se rodiče ještě jako mladí přistěhovali z venkova do města, oba ztratili spojení s Bohem. Přátelili se s lidmi, kteří o náboženství nestáli. Oni sami se poznali při tanci a za půl roku se "museli" vzít. Přesto při svatebních obřadech se jich ještě natolik "dotkla" svěcená voda, že máma šla několikrát do roka na mši svatou. Nikdy se však už nemodlila. Byla úplně ztracená ve starostech denního života. -Slova: modlitba, mše, náboženství, kostel vyslovuji jen s vnitřním odporem. Nenávidím každého, kdo navštěvuje kostel a všechno s tím spojené. To všechno mi působí muka. Každé poznání získané smrtí, každá vzpomínka na prožité věci je pro mne žhavým ohněm. Ve vzpomínkách se mi ukazují okamžiky milosti, kterými jsem pohrdala. Jaké je to trápení!
My zde nejíme, nespíme, nechodíme...duchovně jsme jako spoutáni okovy. Šíleni zíráme a s kvílením "skřípeme zuby"...Nenávist zde pijeme jako vodu, jeden vůči druhému. Nadevšechno však nenávidíme Boha!Chtěla bych, abys to pochopila. Šťastní v nebi nemohou jinak, než Ho milovat, protože Ho vidí tváří v tvář, bez závoje, v Jeho oslňující kráse. To je činí tak šťastnými, že se to nedá popsat. A my zde to víme a to, že poznáváme jejich štěstí, nás přivádí k zuřivosti. Lidé na zemi, kteří poznají Boha, mohou Ho milovat, ale nejsou k tomu nuceni. Věřící-říkám to "skřípajíc zuby"- kteří v nazírání a zahloubání uvažují o Kristu, rozpjatém na kříži, končí své rozjímání nekonečnou láskou k Němu. Ale ti, ke kterým se Bůh přiblížil jen v bouři, jako trestající a spravedlivý Soudce, protože Ho jednoho dne sami dobrovolně zavrhli - jak se to stalo i nám, ti nemohou už nic jiného než Ho nenávidět s celou vášnivostí své slabomyslné vůle na věky. Je strašné být věčně odloučený od Boha silou vlastního rozhodnutí. To rozhodnutí, se kterým jsme - jako ještě posledním - umírali, ani teď neodvoláme a neodvoláme ho nikdy. Rozumíš, proč peklo trvá věčně? Protože zatvrzelost naší vůle v tomto zlu nás už nikdy neopustí.
Z přinucení připomínám, že Bůh je milosrdný i vůči nám. Říkám -z přinucení- protože, i když mluvím o těchto věcech z donucení, není mi přitom dovoleno klamat - a to bych právě ráda dělala. Mnohé věci teď potvrzuji proti své vůli. Potupy, které bych chtěla ze sebe vychrlit, musím v sobě dusit.
Tak tedy: Bůh je milosrdný vůči nám, že nám nedovolil vyčerpat na zemi všechnu zlobu naší vůle. To by bylo ještě víc rozmnožilo naše viny a naše tresty. Nechal nás zemřít předčasně nebo vytvořil jiné okolnosti naší smrti. Je tím shovívavý vůči nám tímto způsobem. Za těchto okolností nás totiž nenutí přiblížit se k Němu víc, než je vzdálenost pekelného místa (těmto okolnostem odpovídající) a tím zmenšuje naše utrpení. Každý "krok", který by mne víc přiblížil Bohu, způsobil by mi větší muka.
Jednou ses polekala, když jsem ti vyprávěla na procházce, jak mi otec před prvním přijímáním řekl: "Aničko, hleď si zasloužit jen pěkné šaty, všechno ostatní je formalita". Tvůj úlek mě tehdy zahanbil. Teď se tomu vysmívám. Bylo to jen formalitou, že se přistupovalo k prvnímu přijímání až od dvanácti roků. Už tenkrát jsem byla posedlá mánií světských zábav natolik, že jsem kašlala na náboženství a prvnímu přijímání jsem nepřikládala žádnou důležitost. To, že děti nyní přistupují k prvnímu přijímání už v sedmi letech, mne žene k zuřivosti. Děláme všechno možné, abychom přesvědčili lidi, že dětem v takovém věku chybí přiměřené poznání. K tomu by měly nutně napřed spáchat nějaké těžké viny - a potom už ta bílá Hostie v nich nenadělá takové škody, jako když v jejich srdcích tak brzy žije víra, naděje a láska. Můj otec se často hádal s matkou a já jsem se za to styděla. Směšná věc, stydět se za zlo! Otec velmi pil, a tak promrhal celé naše dědictví. Když mu matka nechtěla nic dát, surově ji zbil. Moje dvě sestry byly úřednicemi a podobně jako otec stihly promarnit všechno, co vydělaly.
Tu noc, kdy byl můj otec stižen mrtvicí, přihodilo se, co jsem ti nikdy nechtěla říct. Ale teď to musíš vědět. Je to důležité proto, že mne poprvé zachvátila úzkost duše. Spávala jsem v pokoji s matkou. Náhle jsem zaslechla hlas, který mne volal jménem. Neznámý hlas mi pravil: "Co bude, až otec zemře?" Ale já jsem otce nemilovala, protože zacházel krutě s matkou. Nemilovala jsem už nikoho, jen jsem byla nakloněna některým lidem, kteří byli ke mně dobří. Pravá láska nečeká žádnou odplatu na zemi. Žije jen v duších ve stavu- slávě milosti. Já jsem to nepoznala. Tento hlas a tato slova se ozvala třikrát. Odpovídala jsem: "Vždyť ještě nezemře, on se má dobře!" Následující den, když matka chtěla dát místnost do pořádku, zjistila, že je zamčená na klíč. Kolem oběda musela dát místnost otevřít. Otec byl polooblečený a ležel mrtvý na posteli.
"Anko, když se nebudeš modlit, budeš zavržena!" Tak jsi mne často napomínala. Žel, měla jsi tenkrát pravdu. Všichni, co tu hoří v pekle, se nemodlili, nebo se modlili málo. Modlitba je prvním krokem k Bohu a zůstává i rozhodujícím krokem. Zvláště k Matce Kristově je modlitba velmi užitečná. Její jméno my zde nikdy nevyslovujeme. Úcta k Ní připravuje ďábly o velmi mnoho duší, které by hřích určitě vrhl do jejich rukou...Pokračuji ve vyprávění sžíraná hněvem, pokračuji, protože musím. Modlitba je nejlehčí věc, kterou může na zemi člověk dělat, a právě proto Bůh s touto modlitbou spojuje spásu. Každému, kdo se vytrvale modlí, dá postupně tolik světla a natolik ho posílí, že i ten nejzatvrzelejší hříšník může znovu povstat, i kdyby byl pohroužený do hříchů až po uši. V posledních letech jsem se už vůbec nemodlila, čímž jsem se zbavila milosti, bez které se nikdo nemůže spasit. Zde nedostáváme žádnou milost, a i kdybychom ji dostali, cynicky bychom ji odmítli.
Všechny způsoby pozemské existence v tomto stavu života přestaly. Na zemi může člověk povstat ze stavu hříchu do stavu milosti nebo naopak. My už jsme dospěli k definitivnímu stavu. Je pravda, že člověk i v okamžiku smrti se může obrátit k Bohu, ale také se od Něj odvrátit. Umírající člověk se však s pozůstatky své slabé vůle chová tak, jak byl celý život zvyklý. A tak návyk, ať dobrý nebo zlý, se stává jeho druhou přirozeností. To se přihodilo i mně. Své roky jsem prožila daleko od Boha, a proto jsem se i já při ještě posledním volání Jeho milosti rozhodla proti Němu. Mnohé modlitby jiných- ale také moje připojené k obětem a utrpením - mne mohly osvobodit a zachránit.
Jak navenek je málo posedlých zlým duchem, tak vnitřně posedlých je moře. Ďábel nemůže vzít lidem svobodnou vůli, i když podléhají jeho vlivu. Jejich trestem je však postupný odpad od Boha. To způsobí, že se v nich zahnízdí zlo. Nenávidím i ďábla, přestože se mi líbí, že se snaží také vás ostatní zničit. On se svými společníky, padlými na začátku časů, je ve světě v milionech. Krouží světem jako roje, aniž byste to nějak zpozorovali. Nám zatraceným nenáleží úkol vás pokoušet. To je úkol padlých duchů, což ještě více zvětšuje jejich muka, když vlečou do pekla nějakou další lidskou duši...
Nežila jsem tak, že bych byla nějak zvlášť často hřešila a proto že by to pro mne bylo osudné. Ne - ale, že jsem již nechtěla znovu povstat a obrátit se - žít pravým křesťanským životem!!! Vícekrát jsi mne napomínala, abych poslouchala kázání v kostele a četla náboženské knihy. Nemám čas - to byla moje pravidelná odpověď. Tak odpovídají i lidé současné doby. Žila jsem ve vnitřní nejistotě. Před mým obrácením se stavěla zeď. Tys mne stále napomínala, abych vykonala dobrou zpověď, že zase bude vše v pořádku. Cítila jsem, že by to bylo třeba, ale svět, ďábel a tělo mne pevně držely ve svých spárech. Nikdy jsem nevěřila ve vliv zlého ducha. Nyní dosvědčuji, že zlý duch mocně ovlivňuje lidi, kteří se nacházejí v podmínkách, jako to bylo u mne. Kráčela jsem stezkami dalekými od Boha, ale On mně přece sledoval. Někdy mne Bůh přitáhl do kostela - a tehdy jsem cítila nějakou zvláštní touhu. Když jsem opatrovala nemocnou matku i přes práci v úřadě během dne, což mne stálo určitou oběť, tehdy volání Boží na mne zvlášť působilo. V nemocniční kapli, do které jsi mne jednou zavedla, se mne něco tak dotklo, že už stačil jen krok k obrácení. Dokonce jsem i plakala, ale radosti světa znovu překazily proud milosti. Semeno se zadusilo mezi trním. V úřadě se říkalo, že náboženství je věc citu, proto jsem i tehdejší volání milosti zahodila do koše, jako předtím všechna ostatní. Když jsi mne jednou kárala, proč v kostele nepoklekám až k zemi, nevěděla jsi, že už tenkrát jsem nevěřila v přítomnost Krista ve Svátosti. Teď už věřím, ale jen přirozeně tak, jako se věří v bouři, jejíž následky jsou vidět. - Pak už jsem si zvykla na náboženství podle své chuti. Přidržela jsem se domněnky, že duše po smrti přejde v nějaké jiné bytí. Tak jsem pokračovala v pozemském putování "bez konce". Úzkostná otázka začátku a konce bytí byla u mne vyřešená a spřátelila jsem se s ní. Proč jsi mi nepřipomněla podobenství o hýřivém boháči a chudém Lazarovi? Kristus v něm říká, jak hned po smrti jednoho posílá do pekla a druhého do nebe.
A tak jsem si pomalu podle sebe vytvořila představu boha, podle mne dostatečně vyspělého na to, aby se dal nazývat bohem. Byl ode mne vzdálený, příliš vzdálený, než abych chtěla mít k němu nějaký vztah - a byl přitom dost půvabný na to, abych si ho ponechala podle potřeby, bez toho, že bych měnila své náboženství. Připodobňovala jsem ho k bohu světa, kterého je možné ponechat v básních. Tento můj bůh neměl žádný ráj, kterým by mne odměnil, ani žádné peklo, kterým by mne potrestal. Nechala jsem ho na pokoji a v tom spočívala moje úcta k němu. Co se líbí, to se i ochotně věří. Během času jsem byla dostatečně utvrzena ve svém náboženství. Tak se dalo žít. Avšak o jedné věci jsem si lámala hlavu. Nepřicházela na mne žádná bolest dlouhá a hluboká. Rozumíš, co tím chci říci? Bůh napomíná ty, které miluje.
Sdružení mládeže organizovalo výlet. Líbil se mi, ale ty hloupé řeči byly pro svatoušky. Pomocník Max N. z nedalekého obchodu mě právě tu neděli pozval na výlet. Jeho dívka, s kterou právě chodí, je v nemocnici. Velmi dobře pochopil, že i já jsem měla o něj zájem. Toužila jsem mít už muže. Na výletě se Max rozplýval laskavostmi. Nevedli jsme náboženské řeči. Po výletě byla tvá první otázka: "Byla jsi na mši svaté?" - Ty hloupá, jak bych mohla být, když odchod byl určen na šestou hodinu. Dobrý Bůh nemá takovou malichernou mentalitu jako vaši faráři. Teď musím přiznat, že Bůh, přes svoji nesmírnou dobrotu soudí věci s větší důkladností jako všichni kněží.
Po prvním výletě s Maxem jsem se ještě jednou vrátila do Sdružení. O vánocích mě ještě cosi táhlo k návratu. Vnitřně jsem však už byla všem vzdálena. Kino, tance, výlety si u mne podávaly ruce. S Maxem jsme se párkrát pohádali, ale věděla jsem, že ho zase upoutám. Když se vrátila jeho milenka z nemocnice, chovala se jako pominutá. Dovedla jsem mu ji zprotivit. Navenek byla obstojná, ale uvnitř na zvracení. Takové city a chování znamenitě připravují na peklo. Proč ti to říkám? Abych ti referovala, jak jsem se vzdálila od Boha. S Maxem docházelo stále častěji k důvěrnostem. Pochopila jsem, že bych se snížila v jeho očích, kdybych mu dovolila hned všechno.
Když jsem se v úřadě bouřila proti svatouškům, kněžím, odpustkům, odříkávačům růženců a podobným hloupostem, tys bránila tyto věci. Hledala jsem jen oporu proti svému svědomí, abych mohla rozumem ospravedlnit svůj odpad. Bouřila jsem se celým nitrem proti Bohu. Ty jsi to však nechápala. Pokládala jsem se i za katoličku. Platila jsem církevní daně a myslela si, že ani pojistka nemůže škodit. Tvé odpovědi, musím přiznat, zasáhly do pravého, ale nepřesvědčily mě, protože tys nesměla mít pravdu.
Přes tyto neupřímné vztahy mezi námi působilo mi určitou bolest naše odloučení při mé svatbě. Před ní jsem ještě jednou přistoupila ke svaté zpovědi a k svatému přijímání. Bylo to totiž předepsané. V té věci jsme byli s manželem zajedno. Řekli jsme si: "Proč nesplnit tuto formalitu?" Vy sice nazýváte tato přijímání neplatnými, ale já jsem byla i po něm spokojenější. Bylo to i mé poslední přijímání.
Náš manželský život probíhal ve velké harmonii v tom, že jsme se nechtěli zatížit břemenem dětí. Manžel chtěl aspoň jedno, ale já jsem dokázala v něm potlačit tuto tužbu. Moderní oblékání, luxusní nábytek, přepychové výlety, cestování rychlým autem, veselé zábavy, to vše mělo pro nás větší cenu. Každou neděli jsme jezdili na návštěvy k příbuzným, rodičům a podobně. Tak uplynul rok radovánek od svatby až po mou náhlou smrt. Vnitřně jsem se necítila nikdy šťastná, i když jsem se navenek usmívala. V mém nitru bylo cosi neznámého, co mě užíralo. Přála jsem si, aby po mé smrti, která samozřejmě podle mého přání měla být ještě daleko, se všechno změnilo.
Všechno je tak, jak jsem jednoho dne slyšela na kázání. Bůh odmění každý dobrý skutek, který člověk vykoná. Když to nebude v budoucím životě, odmění ho už tu na zemi.
Zdědila jsem majetek po své tetě Jalině. Manželovi zvýšili plat v práci. Proto jsme si mohli dopřát pohodlný život. Náboženství už nevneslo světlo do našeho manželství. Kavárny, hotely, do kterých jsme chodili, mi nepřipomínaly Boha. Jestliže jsme se na cestách zastavili v kostele, hledali jsme spíš umělecké hodnoty než Boha. Náboženské ovzduší, které jsme zde dýchali, jsem zneškodnila nějakou přiléhavou poznámkou. Takto jsem zaháněla milost, když klepala na dveře mé duše. Byly mi směšné starověké obrazy, na nichž ďábel opékal duše na rozžhaveném uhlí.
Kláro, při líčení pekla je možno se zmýlit, ale nikdy nelze přehnat i ty nejsmělejší představy o pekle, jsou jen mlžnou představou o hrozné, strašné skutečnosti pekla. Pekelný oheň jsem vždy chápala po svém. Jistě si pamatuješ, když jsi mi při jedné hádce o pekle zapálila zápalku a uštěpačně jsi řekla: "Má takovou vůni." A rychle jsi ji zhasla. Zde však to neuhasí nikdo. Pravím ti - oheň, o kterém se píše v Bibli, neznamená jen trápení svědomí. Oheň je tu ohněm, je třeba to brát doslovně, jak se říká: "Vzdalte se ode mne, zlořečení, do věčného ohně!" Říkám doslovně. Jak můžeš na zemi trpět na duši, když dáš prst do ohně? Vždyť duši to nepálí, a přece jakou bolest cítí celý tvůj organismus. Podobně i my jsme připoutáni k ohni podle naší přirozenosti a schopnosti. Naše duše je zbavena svého přirozeného vzletu, už tu nemůžeme myslet, co chceme. Nediv se mým slovům. Ten stav, který vám ostatním nic neříká, mě spaluje bez toho, že by mě úplně strávil. Naše největší muka jsou v tom, že s jistotou víme, že už víc neuvidíme Boha. Jak to může trápit někoho, kdo na zemi byl takový vlažný vůči Bohu? Pokud leží nůž na stole, nezneklidňuje tě. Je vidět, že je ostrý, ale necítíš to. Píchni ho však do těla a rázem strašnou bolest pocítíš! My nyní cítíme ztrátu Boha - tím víc zde zatracené trápí stvoření, které zneužívali. Zavržení katolíci trpí víc než jinověrci. Oni dostali víc, a tak pošlapali víc milosti a víc světla. Kdo věděl víc a nežil podle toho, trpí víc než ten, který toho věděl málo. Kdo zhřešil ze zlomyslnosti, trpí víc než ten, kdo poklesl ze slabosti. Nikdy nikdo netrpí víc, než si zasloužil. Kdyby to nebyla pravda, měla bych zase jeden důvod k nenávisti.
Tys mi jednou řekla, že nikdo nejde do pekla bez vlastního vědomí (souhlasu), jak to bylo zjeveno jedné svaté. Smála jsem se tomu. Potom mě však tento tvůj výrok uvnitř sžíral, vždyť snad v případě nutnosti bude ještě dost času na obrácení. Uvnitř jsem si říkala, že tento výrok je pravdivý. Před svou smrtí jsem nepoznala peklo takové, jaké skutečně je, žádný smrtelník ho nepozná. Kdyby ho živý člověk uviděl, zemřel by hrůzou a strachem. Já jsem si byla plna vědoma tohoto: až zemřu, půjdu na druhý svět jako šíp mířený proti Bohu. Ponesu si následky. Neobrátila jsem se však, jak jsem si často umiňovala, neboť mě často strhávala síla zvyku. Byla jsem hnána jako staří lidé, čím jsou starší, tím tvrdohlavěji jdou svou cestou. Tak i já. Nyní nesu následky své tvrdohlavosti, následky strašné a neodvolatelné.
Obraťte se, dokud máte čas!
Moje smrt se přihodila takto: Před týdnem - říkám to podle vašeho počítání, neboť vzhledem k bolesti, kterou trpím, mohla bych směle říci, že hořím už deset roků - manžel a já jsme si udělali v neděli výlet jako obyčejně, byl však už poslední. Byl pěkný, slunečný den. Cítila jsem se velmi dobře, jako nikdy předtím, byla jsem šťastná celý den. Při návratu náhle oslnilo manžela protijedoucí auto. "Ježíši", vykřikla jsem, ale ne jako modlitbu. Z mých úst se vydral výkřik hrůzy. Proběhla mnou trhavá bolest. V porovnání s bolestí, jaká je zde, byla to jen maličkost! Potom jsem ztratila vědomí. Zvláštní! Toho rána se ve mně vzbudila nevyzpytatelná myšlenka: "Mohla bys ještě jednou na mši svatou!" Zněla jako úpěnlivá prosba. Mé jasné a rozhodné NE přetrhlo nit myšlenek. "S těmito věcmi je třeba už jednou udělat konec. Beru si všechny následky na sebe!" - A nyní tyto následky tedy nesu. Ach, jak strašně trpím, trpím ještě víc vědomím, že je to věčné a že jsem si to zavinila sama - svou zatvrzelostí.
Co se stalo po mé smrti, už víš. Osud mého manžela, matky, mého pohřbu, mé mrtvoly, to je mi známo do podrobnosti prostřednictvím přirozeného poznání, které tu máme. Ostatní, co se děje na zemi, poznáváme jen mlhavě. To však, co se nás nějakým způsobem týká zblízka, známe. Tak vím i to, kde bydlíš. Ve chvíli své smrti jsem se probudila z mrákot. Viděla jsem se jako zalitá šířícím se světlem. Bylo to místo, kde ležela moje mrtvola.
Vypadalo to jako v nějakém divadle. V sále se v jedné části rozsvítí světla, odhrne se opona a ukáže se neočekávaně ohromná scéna, scéna mého života. Jako v nějakém zrcadle se mi ukázala má vlastní duše. Pošlapané milosti, až po poslední NE, kterým jsem odmítla Boha. Strašné odmítnutí Boha, strašné odmítnutí Boha! Cítila jsem se jako vrah, jemuž před oči po dobu soudního procesu přinesou jeho mrtvou oběť.
"Lituješ?" - "Nikdy!" - "Stydíš se aspoň?" - "Nikdy!" Nemohla jsem však vydržet před zrakem Boha, který se na mne díval. Nezbývalo mi nic než odejít. Jako Kain od mrtvoly Ábela, tak byla má duše hnaná pryč od tohoto pohledu.
To byl osobní soud. Neviditelný Soudce řekl: "Vzdal se ode mne! Tehdy se má duše jako žlutý stín síry zřítila na místo věčného zavržení. Na místo věčného trápení.
Klára na závěr říká: "ráno jsem vstala, a celá se ještě třesouc, běžela do kaple. Ti, co klečeli vedle mne, se s údivem dívali. Já jsem si však myslela: "Bůh mi stačí! Ano, On jediný mi musí stačit v tomto i budoucím životě. Chci se s ním radovat v nebi, ať to stojí jakoukoliv oběť. Nechci být zavržena. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale trpěl škodu na duší? Bože, smiluj se nade mnou!"
