Pomoc duším v očistci

Každý dobrý skutek, vykonaný z lásky k Bohu a ve stavu posvěcující milosti, má trojí cenu: záslužnou, smírnou a prosebnou. Kdo se modlí, postí, dává almužnu, pracuje a trpí pro Boha a bližního, má před Bohem zásluhu. Ta je tak osobní, že ji nemůže darovat nikomu jinému, tak jako musí každý nést sám trest za svůj zlý skutek. Ale každý dobrý dobrý skutek má moc usmiřovat Pána Boha a odčiňovat časné tresty za hříchy. Také dodává našim prosbám větší účinnosti. Tyto dvojí účinky: smírný a prosebný můžeme jiným věnovat.

Hrdinným skutkem lásky se zavazuje člověk, že postoupí duším v očistci všechno, co při všech jeho dobrých skutcích má cenu smírnou, výkupnou a prosebnou. Rovněž se zavazuje darovat jim všechny plnomocné i neplnomocné odpustky i plnomocný odpustek v hodině smrti i všechny odpustky, které by mu někdo věnoval po smrti. Tím se stává nejchudším ze všech duší v očistci, protože je provždy neschopen přijmout pro sebe každou pomoc na zmírnění svého stavu v očistci a vydává se úplně Boží spravedlnosti. Tento úkon znamená velikou, vpravdě hrdinnou, heroickou oběť, že bohoslovci dříve mysleli, že není dovolen, protože je proti lásce k sobě samému. Zakladatelem byl P. Ferdinand Monnoys S.J., zesnulý r. 1626. Dlouho se vedl spor mezi bohoslovci, zda je dovolen nebo ne. Teprve po sto letech, r. 1728, jej prohlásila Církev za dovolený a doporučila jej. Ano, dokázala svoji přízeň hrdinnému úkonu lásky tím, že dala kněžím, kteří úkon vykonali, výsadu denního privilegovaného oltáře za duše, za něž mši svatou obětuje, a věřícím uděluje denně plnomocné odpustky, mimo ně pak ještě každé pondělí jiné plnomocné odpustky, jestliže přijali Nejsvětější Svátost, navštívili kostel a pomodlili se na úmysl sv. Otce aspoň 1xOtčenáš,Zdrávas a Sláva Otci. Je třeba zvláštní formule? Ne, stačí projev vůle, že chce věřící postoupit duším v očistci všechen smírný a prosebný účinek dobrých skutků, které sám vykoná, nebo které mu za živa a po smrti věnují jiní a všechny odpustky. Ale přece se radí napsat si určitou formuli, mít ji v modlitební knize a často si ji opakovat.

Bylo řečeno, že takový křesťan se zdá být na tom hůře, než jiné duše v očistci. Zříká se totiž všeho, co by mohlo z jeho dobrých skutků odčinit jeho časné tresty, jakož i všeho, čím by mu chtěli jiní po smrti pomoci. Ale to se skutečně jen zdá! Neboť mu zbývají především ještě mnohé prostředky, aby zadostiučinil za své hříchy.. V první řadě se smí modlit, aby mu Pán Bůh jeho hříchy odpustil, i časné tresty. Jelikož je Pánu Ježíši pro svůj skutek lásky dražší, vyslyší ho ochotněji a hojněji. To mu samo nahradí, co duším věnoval. Vidí-li Pán, jak nezištně a ochotně a vytrvale jim pomáhá, má soustrast nejen s těmi, jimiž pomáhá, ale především s ním samým. Pán nám velmi rád dává to, co chceme od Něho jiným vyprosit. Vidí-li nás ve stálé práci pro duše, připomíná Mu to, aby i nám udělil totéž. Dále mu zbývají účinky mší svatých, kterým je zbožně přítomný, svatých přijímání, svatých zpovědí a svátosti posledního pomazání. Tyto prostředky spásy jsou ustanoveny Pánem Ježíšem a jejich ovoce dostává ten, kdo je přijímá. Jestliže tedy kdo - i ten, jenž vykonal hrdinný skutek - se zbožně účastní mše svat, smývá tím i své všední hříchy i časné tresty za ně. Svaté přijímání není ustanoveno přímo k odpuštění hříchů, ale vzbudí v srdci přijímajícího více než každý jiný prostředek lásky k Bohu a ta pak smývá všední hříchy i časné tresty, ať už křesťan vykonal hrdinný skutek nebo ne. Také svaté zpovědi a svátost nemocných, přijmou-li se zbožně, smývají nejen hříchy, ale i časné tresty. Kromě těchto smírných a výprosných prostředků má křesťan před Bohem nesmírnou zásluhu za svůj hrdinný skutek lásky a tedy i jistější naději, že ani do očistce nepřijde. Láska smývá nejen vinu, ale i tresty za ni. Když svatá Gertruda vykonala svůj hrdinný projev, řekl jí Spasitel:"Odpouštím ti za to v tomto okamžiku všechny tresty, které bys byla musila v očistci trpět a odměním tě ještě stonásobně v tomto životě."  Také duše, osvobozené touto naší obětí, jsou nám vděčné a neustanou za nás prosit, dokud s nimi nebudeme v nebi. Ale i tehdy, kdybychom se měli zříci vší smírné síly všech prostředků bez výjimky, zbývá nám naděje, že ujdeme očistci, neboť naše modlitba, dokonalá lítost z lásky, vděk vysvobozených duší a milosrdenství věčného Boha nám vždy zůstanou. Bůh nám dá také více milostí k bohabojnému životu a státlá vzpomínka na očistec nás bude nabádat, abychom se varovali všeho, co do očistce vede, t.j. budeme se střežit nejen těžkých, ale i všedních hříchů. A kdybychom se přeci jen do očistce dostali, bude nám očistec lehčí, protože nás bude těšit myšlenka, že tam jsme pro svou velikou lásku a obětavost k ubohým duším. V podstatě není tento hrdinný skutek ničím jiným, nežli bezvýhradným odevzdáním se do náruče Boží dobroty a Božího milosrdenství. To je ovšem nejjistější  prostředek, jak ujít Božímu soudu podle slov svatého Jakuba apoštola (2,13): "Soud jest bez milosrdenství tomu, kdo neučinil milosrdenství, milosrdenství se však honosí nad soud." To znamená, že milosrdný člověk u soudu zvítězí a bude blažený, jak dosvědčuje i slovo Páně: "Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství." (Mat.5)