Dr. Gloria Polo
"...je třeba, abyste věděli, že jsem byla bezbožnice, prakticky ateistka. Už jsem nevěřila v existenci ďábla a potom už ani v existenci Boha. Ale zde - za těchto okolností - jsem začala křičet: ´Vy ubohé duše v očistci, prosím vás, vezměte mě odtud pryč, pomozte mi ven! Prosím, pomozte mi!´Když jsem tak křičela, naplnila mě sžíravá bolest. Tu jsem si všimla, jak miliony a miliony lidí plakaly a sténaly. Najednou jsem viděla, jaké zde bylo nesčetné množství lidí. Mladiství, především lidé mladí, všichni v nevypověditelných bolestech. Pochopila jsem, že na tomto strašném místě, v této žumpě a bahně plném nenávisti a bolesti, skřípají zuby a vyráží z nich kvílení a bolestné výkřiky, které mě roztřásly a na které už nikdy nezapomenu. Chápete? To je vzdálenost od Boha, to je hřích, to jsou následky hříchů. Chápete, co je hřích? Zcela protichůdný Bohu, který je nekonečná Láska. Něco tak strašného je hřích, že má takové šílené důsledky. A my si z toho děláme vtipy. Vtipy o hříchu, pekle, démonech. Přitom naneštěstí nevíme, co činíme.
Od té doby, co jsem to zažila, uplynuly roky, ale vždy když na to myslím, musím plakat nad bolestmi těchto mnoha, mnoha lidí. Byli to sebevrazi, kteří se zabili v okamžiku zoufalství a nyní byli v těchto mukách, v této bídě, v tomto trýznění, obkrouženi démony.Ale to nejstrašnější bylo: Nepřítomnost Boha, úplná nepřítomnost Boha, neboť tam člověk Boha nepociťuje. A pochopila jsem, že ti, kteří si berou život, tam musejí zůstat tak dlouho, tolik roků, kolik by bývali ještě měli žít na zemi. Neboť sebevraždou vypadli z řádu Božího, proto k nim měli přístup démoni. V očistci jsou ubohé duše jinak uchráněni před každým zlým vlivem, jsou již Božími svatými a s démony už nemají nic společného. Můj Bože! Tolik ubohých lidí, většinou mladých, tolik, tolik plačících, trpících, nevypověditelně trpících! Kdyby věděli, co je po sebevraždě čeká, jistě by se raději smířili s vězením atd., než něco takového.
Víte, jaké zvláštní utrpení musí ještě snášet vedle všeho ostatního? Musí vidět, jak jejich rodiče nebo blízcí příbuzní, kteří ještě žijí, kvůli nim trpí, snášejí hanbu, mají komplexy viny: Kdybych ho byl jen vychovával přísněji, kdybych ho jen potrestal, nebo: Kdybych ho nebyl trestal...kdybych mu byl býval řekl..kdybych učinil/neučinil to nebo ono...Tyto výčitky svědomí jsou velmi velké a tíživé, jsou peklem na zemi. To, že musejí přihlížet tomuto utrpení svých příbuzných, jim působí nejvíce utrpení. To je pro ně největší trápení (po pocitu nepřítomnosti Boha) a démoni se z toho radují a ukazují jim všechny tyto scény: Podívej se, jak tvoje matka pláče. Podívej, jak tvůj otec trpí, jak jsou zoufalí, plní strachu, jak se obviňují, jak diskutují a vzájemně se obžalovávají. Podívej se na to utrpení, které jsi jim způsobil. Podívej se, jak teď rebelují proti Bohu. Podívej se na tvoji rodinu - to všechno je tvoje vina!
Tyto ubohé duše především potřebují, aby pozůstalí začali lepší život, aby svůj život změnili, aby konali skutky lásky, aby navštěvovali nemocné. A aby nechali sloužit mše svaté za zemřelé a sami se těchto mší učastnili. Tyto duše by z toho načerpaly velmi mnoho dobra a útěchy. Duše, které jsou v očistci, nemohou samy pro sebe učinit už nic. Nic, vůbec nic. Ale Bůh může něco činit pro nezměrné milosti oběti mše svaté. Měli bychom jim tímto způsobem pomáhat..."